Damašková ocel

Damašek, damask, damašková, damasková či damascenská ocel je materiál, který má nehomogenní, ale více či méně pravidelnou vnitřní strukturu, sestávající ze střídajících se vrstev nejméně dvou různých druhů oceli, popřípadě oceli a jiného kovu. Jedná se ovšem o materiál kompaktní, vrstvy jsou navzájem pevně spojeny, nejčastěji metodou tzv. kovářského svařování. Nejčastěji se dělá damašek se 100 – 500 vrstvami. Existují ovšem i damašky o milionech vrstev, zvané mikrodamašky.

Vlastnosti damašku

Nejtypičtější vlastností damašku, nápadnou i pro laika na první pohled, je jeho vzhled. Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu totiž vynikne jeho vnitřní vrstvená struktura (různé druhy ocelí jsou stejnou látkou působící po stejně dlouhou dobu naleptány různě hluboko). Výsledkem je nápadná, velmi dekorativní kresba, jejíž vzor může být rozamnitý podle technik použitých při výrobě.Dá se ovlivnit výbrusem: v rovině kolmé na jednotlivé vrstvy, pak vznikne paralelní, lineární či vlasový vzor. Zprohýbáním damaškové tyčese vytvoří vzor vlnkový. Pokud je materiál naopak vybroušen v rovině rovnoběžné s vrstvami, výsledkem je nepravidelný „náhodný“ vzor. Skládání do paketu: kombinacemi vznikají mozaikové vzory. Do paketu se mohou vkládat třeba řetězy nebo ocelová lana. Vzniká kabelový vzor. Lze upravovat i torzírováním: podle podélné osy – torzní vzory. Nebo umělým dobroušením: do damašku se vybrusí okrouhlé jamky. Povrch se pak vyková do roviny. Přebroušením se získá rosetový vzor.
Metody tvorby vzorů je samozřejmě možné kombinovat, což dává neomezené množství možností. Vzor je také výrazně ovlivněn tvarem hotového výrobku.

Mechanické vlastnosti damašku

Kromě vysokých estetických hodnot má damašková ocel i vynikající vlastnosti mechanické. Při správném výběru ocelí pro jeho výrobu je totiž možné dosáhnout toho, že výsledné vlastnosti materiálu budou souhrnem dobrých vlastností obou použitých druhů. Tak při nejčastěji používané kombinaci jedné tvrdé vysokouhlíkové oceli a jedné houževnaté oceli nízkouhlíkové bude výsledkem materiál odolný proti přelomení (jako měkká složka) a současně s vysokou odolností vůči opotřebení (jako složka tvrdá). Navíc díky vnitřní struktuře bude torzní, ohybová i rázová houževnatost tohoto materiálu dokonce vyšší než u měkké složky (podle stejného principu, podle kterého ocelové lano vydrží větší tah než tyč ze stejného materiálu a o stejném průřezu) a řezivost bude ještě větší než u složky tvrdé.
Mechanické vlastnosti damašku se vpodstatě zlepšují s rostoucím počtem vrstev až do stadia, kdy se materiál znovu začne chovat jako homogenní blok. Je žádoucí dosáhnout cílového počtu vrstev při co nejmenším počtu svařování. Při vysokých teplotách během svařování dochází totiž k okysličení a oduhličení oceli a k difuzi uhlíku mezi jednotlivými vrstvami, což vede k homogenizaci materiálu. Abychom se tomuto vyhnuli, zvýšíme prostě počet vrstev v paketu.
Díky této kombinaci vysokých estetických a mechanických kvalit damašková ocel v historii sloužila pro výrobu velmi kvalitních zbraní a dnes je s oblibou používána jako materiál na čepele luxusních nožů, ale i na šperky a různé ozdobné i užitkové předměty.

Kovářské svařování

Ocel má při vysokých teplotách schopnost spojovat se pod tlakem v jeden kus. Za normálních okolností tomu brání vrstva okují (oxidů železa), která se při ohřívání vytváří na povrchu. Při kovářském svařování se materiál nahřeje na teplotu, kdy už se začíná natavovat. Pozná se to podle toho, že ony okuje se roztečou a vytvoří na povrchu souvislou tekutou vrstvu, železo bíle září a srší z něj drobné jiskřičky. Rozpuštění okují napomáhají tavidla, jako je přetavený borax nebo křemičitý písek se sodou. Důležité je, aby materiál byl nahřátý dostatečně, a to rovnoměrně v celém průřezu, ale aby zase nebyl přehřátý, protože tím se úplně znehodnotí. Ocel by praskala a rozpadala se pod údery a už by se nedala žádným způsobem napravit. Pak se kusy skovou k sobě – je potřeba postupovat razantně, rychle a rovnoměrně, jinak ve spoji zůstanou kazy. Při svařování odstřikují do okolí roztavené okuje. Důležité je uvědomit si, že ne každý materiál je kovářsky svařitelný. Dobře se dají svařovat uhlíkové oceli, s rostoucím obsahem většiny legujících prvků pak kovářská svařitelnost prudce klesá. To je také důvod, proč prakticky není možné vyrobit klasickou metodou nerezový damašek.